Když jsem v roce 2008 převzala malé sportovní centrum, bylo to pro okolí překvapení. A upřímně – i pro mě. Nepatřím mezi ty pohybově nadané. Sport nebyl něco, do čeho bych se s chutí vrhala, a hodiny tělocviku rozhodně nebyly moje oblíbené.
O to víc jsem pak v dospělosti hledala pohyb, který mi bude dávat smysl. Ne takový, u kterého se člověk „přemůže“, ale takový, který mu začne doopravdy pomáhat. Ve fitness světě jsem brzy narazila na hranici: nechtěla jsem jen dokola opakovat šablony a počítat opakování. Cítila jsem, že chci víc – jen jsem tehdy ještě nevěděla, kde to najít.
První velký impuls mi dalo moje vlastní tělo. Nejprve se začala ozývat bederní páteř. Byla jsem už smířená s tím, že se to občas stane. Zkusila jsem na to reagovat tím, co jsem znala – posilovnou. Jenže to nepomohlo. Brzy se přidaly i omezující bolesti ramen a paží. V tu chvíli mi došlo, že tohle už není „náhoda“ ani „věk“. Že je potřeba pochopit souvislosti.
Zvažovala jsem studium fyzioterapie nebo zdravotní tělesnou výchovu. Nakonec jsem zvolila FitPainFree. Zaujalo mě, že se nedívá jen na to, kde to bolí, ale na to, jak žijeme: jak stojíme, sedíme, chodíme, jak se opíráme o tělo v běžném dni – a co si tím dlouhodobě vytváříme.
A pak přišel moment, který mi změnil život. Když jsem FitPainFree začala cvičit opravdu intenzivně, ulevilo se mi rychle – stačil týden. Nebyl to žádný „zázrak“ zvenčí. Spíš fakt, že tělo si pamatuje, jak má fungovat… jen mu někdy musíme dát šanci vrátit se k tomu.
Tehdy jsem si řekla: Když to pomohlo mně, může to pomoct i ostatním. Zkusím to předávat a uvidím. A tak jsem se vrátila k práci s lidmi.
Mým cílem je, aby se u mě lidé cítili bezpečně a pochopeně – a aby si neodnesli jen „sestavu“. FitPainFree pro mě není o cvicích, ale o tom, jak své tělo používat: jak stát, sedět, chodit a fungovat v běžném dni tak, aby se bolest nemusela pořád vracet.